Počasí si s námi trochu hraje. Předevčírem bylo nádherné už téměř jarní počasí, které lákalo na procházky. Taky první zahrádkáři vyšli vyplet po zimě záhonky a tím nádherně vynikly trsy sněženek a bledulek. jsou nádherné. u sněženek je mi jasné , kde vzaly svůj název. bledulek je mi trochu líto- bledé mi nepřipadají ani trochu, jsou také bílé. Botanik, který jim dával název moc fantazie neměl. Být botanikem, asi bych vymyslela pro tak krásnou něžnou květinku lepší název než bledule, vždyť bych věděla, že ten potupný bledulovitý název se s ní potáhne celá staletí. A tak jsem šla a přemýšlela celou cestu, jak bych nahradila název bledulky, nic klooudného mě ale nenapadlo, budu mít ještě tedy dlouho o čem přemýšlet.
Včerejší den mě nenechal na pochybách, že zimě ještě neodzvonilo. Sice nebyl žádný velký mráz, ale fotky, které mi zablikaly na telefonů od mých rodičů mě mrazivě přímo ofoukly, 10 centimetrů sněhu. Br. Jak jsem ráda za naše teplé Polabí, kde naštěstí nesněžilo. Když jsem byla se psem, došlo mi, že sice nesněžilo, ale pocitová teplota nic  moc není a že jsem si pod bundu měla vzít ještě svetr. Pes jako by to tušil. chtěl být  venku co nejdéle a mě už trochu drkotaly zuby a lákala jsem Betynku na piškotky a slibovala různé mlsky, když už se konečně vyvenčí a půjdem domů.

Napadaly mě přitom  různé vtipy - třeba:  Ivane, v televizi říkali, že u vás jsou strašný mrazy, někde i - 60.  Ivan: ale to je pitomost, nejvíc tak -20, někde i -25 ale víc ne...Ale ty záběry byly strašný, omrzlý baráky, stromy, silnice: Ivan se rozzáří? jo, ty myslíš venku? no tak to jo...... Nebo vtip: jak pozná eskymák že je venku zima? Zlomí se mu pes v zatáčce.
 
Eskymák nejsem, pes se mi naštěstí nezlomil, zima mi ale byla pořádná. A tak jsem byla ráda že jsem mohla domů a na zimu se dívat za oknem. Přitom mě napadalo, jakto, že dřív mi zima nevadila. Pocházím z Vysočiny, tam bylo sněhu často i po kolena, babičce jsme museli jezdit proházet cestu k domku, aby mohla chodit ven, často se stávalo, že spolužáci nepřijeli do školy, protože v těch mrazech nejel autobus. Chodili jsme ven, lyžovali, sáńkovali, dělali blbiny, často jsme měli pod džínami nohy červené lehce omrzlé, protože puberťák si pod kalhoty punčochy prostě vzít z nějakého zvláštního důvodu vzít nemůže. Byla opravdu zima, velký mráz a jako dítě jsem dokonce zažila uhelné prázdniny, protože na vagonech zamrzlo uhlí tak, že se nedalo nikde topit. A zima nám nevadila. Možná je to tím, že zima je čím dál tím mírnější, proto jsme choulostivější, ale i přesto jako správní češi nezapomínáme na zimu nadávat :-). 

Ať je zima jako období sebehezčí, já jsem ráda, že se jaro blíží mílovými kroky, doufám, že sníh a zima už melou z posledního, brzy si zbalí raneček a odfoukne se zpátky na severní pól kam patří. A já si budu užívat procházky  v nádherném barevném kvetoucím a teplém jaru.

tedy až do léta, kdy budou tropická vedra, na která nejsme zvyklí a začneme potichu nadávat, jak je to vedro strašné a už aby se ochladilo a přišla zima :-)
 

Hezký den všem, kdo maturitu dělali, dělají, nebo mají před sebou...(ale samozřejmě i těm bez maturity).

Dnešní téma je tak trochu k zamyšlení.Já sama jsem matuitu dělala před zruba 25 lety, moje starší dcery maturovaly před 3 lety a mladší dvojčata čeká zkouška z dospělosti příští rok.

V době, kdy já jsem maturovala byly střední školy výběrové, dělaly se na ně písemné přijímací zkoušky a maturita byla také podle toho obtížná.Výběroví žáci přece musí mít nějakou úrověň.A tak jsme šprtali, báli se a snažili se ze sebe dostat to nejlepší a co nejvíc.

Vzpomínám si třeba namátkou na to, kolik životopisů ruských spisovatelů jsme se museli naučit.Dnes děti mají problém naučit se nazpaměť básničku.Nebylo to asi ideální,ale cvičení paměti to rozhodně bylo. Lidí s maturitou bylo méně než těch vyučených a mívali vedoucí pozice v zaměstnání.Tedy většinou.

Postupem času podle mého docházelo k devalvaci maturit a dnes bez maturity nemůže být ani kuchař.Na střední školu jsou přijímáni bez výhrad všichni žáci, i ti kteří měli čtyřky na základní škole, přijímací řízení je pouze na prestižnější gymnázia.

Děti už se maturity tolik nebojí - nedávno jsem vyslechla rozhovor několika studentů, kteří se uklidňovali tím, že „pokud to nedáš teď, v září to dají každýmu“...a obávám se že to tak na mnohých školách funguje.

A pak mi často bývá smutno, když čtu po některých lidech, kteří udělali maturitu z češtiny takové hrubky, že člověk jen kroutí hlavou.A to nemluvím jen o shodě podmětu s přísudkem, ale i o vyjmenovaných slovech - látce 3. třídy ZŠ. Ale i na to mají výmluvu.Dyslexie.A za ní se schová naprosto vše.I lenost naučit se vyjmenovaná slova.

Neříkám, že je maturita úplně lehká.jen si myslím, že by neměla být samozřejmostí.A neměl by ji mít každý.Pak je totiž poměrně zbytečná.A znám spoustu vyučených lidí, kteří by profesně strčili polovinu „maturantů“ do kapsy.Maturita sama o sobě nedělá z nikoho lepšího člověka.

Pro mě to bylo spíš stupeň profesního odlišení..a to se časem smylo.Nechci tímto říct, že maturita není obtížná a že všechny školy jsou stejné.jen si myslím, že by maturitu nemělo mít tolik lidí..

Myslím, že státní maturita je krok správným směrem. Jinak nám časem maturitní vysvědčení zbyde jen jako nepotřebný kus papíru...

článek psán pro www.zena-in.cz

Hezký pátek..Hezký už ho mám i já, přestože ještě v poledne jsem ten pocit neměla. Už před dávnou dobou jsem se zařekla, že nebudu chodit nakupovat v pátek ráno. A jsem nepoučitelná, opět jsem vzala kabelku a nehledíc na čas jsem v 9 hodin ráno vyrazila na nákup. V 9 hodin ráno je krásně, měla jsem skvělou náladu. Jako první mě mělo varovat , že jsem v autě zjistila, že nákupní seznam zůstal na stole doma. No, nejsem přece hloupá, pamatuju si co potřebuju, nebudu se vracet, jedeme dál. Před nákupním centrem mě pravda trochu zarazilo, že vozíků je opravdu málo - že by tolik lidí? Ještě stále s dobrou náladou jsem vzala vozík a vyrazila do víru nákupů.  Hned za zeleninou, která je  oschlá, nedoplněná, nevábně vypadající jsem začala ztrácet náladu. No co, obejdu se bez banánů a hroznového vína, koupím si oranžová rajčata ( v duchu vzpomínám na krásně zralá červená , jaká jsem znala v době dětství a moc mi chutnala) , okurku a bude salát, ostatní zeleninu radši vzdávám a brambory se asi taky pokusím nahradit něčím jiným.  Přecházím do sekce mléčných výrobků. Zde je tlačenice jako kdyby dávali něco zadarmo. Skupina vzteklých důchodců se hádá zřejmě o máslo , nebo sýry, nevím. Chtěla bych jen tvrdý sýr. Zvažuji, jestli mám riskovat vmísit se mezi ně.Vypadají nebezpečně, oči jim svítí, syčí na sebe a přísahala bych, že u jedné z dam jsem zahlédla z pusy vystrčený hadí jazýček. Mému rozhodování napomohl vzteklý stařík- zezedu do mě vrazil vozíkem tak, že jsem se prohnula a poskočila o metr dopředu, jsem tedy hned u regálu. Otáčím se, nevím jestli chci pánovi poděkovat, že mi pomohl k pultu nebo mu vysvětlit, že vozíkem do zad to opravdu bolí. Když jsem zahlédla jeho bojovně vystrčenou bradu a v očích lesk člověka prahnoucího po boji, zatroubila jsem k ústupu. Popadla jsem sýr, máslo jim raději nebudu ubírat, vybojovala jsem si 4 jogurty a ustoupila do klidnější části obchodu. Tou jsou cukrovinky. Na zemi leží chlapeček asi 4 letý, v každé ruce jedny bonbony a ječí na celou prodejnu, že chce jiné.V duchu se omlouvám svým dětem, že jsem jim vynadala ve chvíli, kdy slušně požádaly o druhou sladkost - domluva byla přece že si mohou vybrat jednu věc. Zbytek nákupu se snažím rychlostí blesku kličkovat mezi regály a mezi nákupními vozíky důchodců narvanými k prasknutí. Bude válka, napadá mě, na co jinak tolik věcí.- pochopila jsem ve frontě před pokladnou. Je den akcí a některé věci jsou i pro Máňu, Karla, Pepu a já nevím ještě pro koho. Karel a ostatní jsou pro nákup zase v jiných obchodních centrech a nakupují pro ostatní zboží v akci zase tam. A tak stojím a trpělivě čekám, než ty hromady vyrovnají na pás a zpátky. Trochu mě zarazilo, když jsem zahlédla v kapse jedné paní jogurt a v druhé čokoládu. Nahlas jsem se zeptala, když byla u kasy, že zřejmě se jí do vozíku nevešla ta čokoláda a jogurt. Pohled, kterým mě obdařila měl v sobě  nože. Zřejmě je zvyklá takhle nakupovat, mě se to přiznávám ale velmi příčí. Trochu jsem se obávala, že mi než vyjdu z centra propíchne gumy u auta...mé obavy netrvaly dlouho, protože se mi na nohu svalil chlapeček , který předtím ječel u cukrovinek. Jak padal, zachytil se mi nohy a nějak se nechtěl pustit. Začal se mi na noze houpat. Pustil bys mi tu nohu prosím? Houkla jsem na zlobila. Maminka mi odtrhla kluka od nohy se slovy: Pojd, paní je nervózní, já ti za to koupím čokoládku. Brada mi spadla, nezmohla jsem se ani na slovo. Naštěstí už jsem u pokladny, platím a mizím. V pátek na nákup zase dlouho nepojedu.

Chřipka, která mě celý minulý týden sužovala je na ústupu, nejvyšší čas vylézt z postele na procházku. Ještě že mám psa Bettynku, s ní ven chodím moc ráda a i ve chvílích, kdy se mi nechce se přemůžu a jdu. Moc ráda chodím venčit na malý travnatý plácek vedle našeho paneláku. Plácek je hned vedle autobusové zastávky. Na zastávce postává spousta lidí a komunikují spolu. Komunikují nahlas, protože zřejmě mají pocit, že venčící pejskař je hluchý a slepý, jejich hovory tak že zůstávají důvěrné. Jasně, nikdo na zastávce neřeší nějak ohromně důvěrná témata, mě to ale často pobaví. Pes mi toho při procházce moc neřekne a koho z nás by sem tam nějaký drb nezaujal. Zrovna včera jsem se dozvěděla velmi zajímavou věc.  Při venčení jsem potkala svého syna- vracel se z práce a zastavil se u mě než šel domů. Na zastávce stála skupinka asi 5 dívek kolem 16 - 17 let. Bavily se dobře. ve chvíli kdy syn procházel kolem nich se chichotaly koukaly po něm a já se jako hrdá matka usmívala. Vtom se k mé lavičce donesla věta, která mě vyrazila dech. Blondýnka s výrazně namalovanou pusou do chichotání pronesla: To byl Kunďák, co? ..Chichotat se začaly i další dívky a souhlasily s ní. Toto sdělení mi v tu chvíli vyrazilo dech, samolibý hrdý mateřský úsměv mi zmrznul na rtech. Co že jsem to porodila? Můj syn je fešák, kus, frajer, řízek (a podobné výrazy jsme kdysi jak si pamatuji používaly s kámoškami pro nám líbící se hochy)...ale Kunďák? je to nadávka, nebo charakterová vlastnost? napadlo mě, bože, co jsem to porodila. Teď abych chodila kanálama. Taková ostuda..zřejmě dívky vědí něco co já ne a na první pohled odhadly nějakou vlastnost nebo vadu co já jako matka nevidím. Přišla jsem domů naprosto bez nálady a situaci popsala dětem. Byla jsem poučena, že ve slangu dnešní generace Kunďák je velmi zajímavý sexy mladý muž.. Nějak mi to nedochází. jsou slova, která by slušný člověk neměl vyslovit. Vždycky se říkalo sprostý jako dlaždič. U nás loni dlaždiči pokládali nový chodník a věřte, že do otevřeného okna se mi žádné extrémně sprosté slovo nedoneslo, maximálně slova popisující zadní část našeho těla a mnoha generacemi oblíbený titul vole. Žádné  nechutné slovo dlaždiči opravdu nepoužívali. Ty dívky pro mě byly sprostější než dlaždič. jak jsem ráda , že naše generace kluky co se jim líbili nečastovala slangovými názvy které by ani dospělý chlap nevyslovoval tak nahlas na veřejnosti. A doufám, že můj syn si jednou přivede domů dívku, která ho bude titulovat třeba právě fešák, nebo sympaťák nebo jakkoliv podobně. Věřte, že když jsem ty holky poslouchala, bylo mi z nich dost smutno.

Znáte ten vtip jaká je smrtelná mužská nemoc na 7 ? No přece rýmička.. Na ten vtip myslím už třetí den s pocitem že jsem asi chlap. Mám chřipku. Z nosu mi teče tak, že vodovod by mi mohl závidět. Odpadkové koše se plní kapesníky a já se cítím na umření. Mám asi taky tu smrtelnou rýmičku a všem mužům se v duchu omlouvám, že jsem jim křivdila. Ve chvíli, kdy mi rýma přestává nekontrolovatelně téct mám nos beznadějně ucpaný a přemýšlím která z variant rýmy je lepší... Mám chuť na čaj. Zvláštní, protože čaj přiznávám se moc nemusím..Asi další příznak smrti na rýmu-chuť na čaj. Měla bych si to něam napsat. Zkouším přivolat syna,. jestli by mi čaj neuvařil. Z krku se ozvalo jen tiché zasípání...a jéje, zase ztráta hlasu, neuniknu vtiným poznámkám jako: Neřvi na mě a podobně...Odkašlala jsem si. Znovu zkouším hlas. Je to trochu lepší, tak volám. Nic. Zvedla jsem se teda a jdu se podívat, jestli je někdo vůbec doma. A ejhle..je tu i dcera, to jsem ani netušila. Oba mí dospělci leží na posteli va hlavy mají zabořené do notebooku a na uších sluchátka..No, to bych se tedy dočkala. Ukřivděně vzpomínám na to, jak jsem o ně láskyplně pečovala při každé nemoci když byli malí a skoro mě to dojmě.. Zamávám tedy rukama aby si všimlu že tam stojím..Nevrlé Co je! mě skoro vyrazilo ze dveří...Měla bych mít špatný pocit, že je svým umíráním ruším...Uvařil by mi někdo čaj prosím? Zkouším zasípat..Mami, já ti ho uvařím, ale neprskej na mě bacily..Skoro si mikinu přetáhne přes hlavu a protahuje se syn kolem mě... Cestou huhlá něco o tom, že když jsem zvládla dojít do pokoje čaj bych uvařila taky.. Jsem spokojená, že se o mě tak láskyplně postarají. Jednou až budu stará- ne , na to ani nemyslím. Záchvat kašle přetrhne moje myšlenky, jdu si pro teploměr a -vida i horečku mám. Moribundus , napadne mě...co když je to moribundus? Tuhle chorobu jsem zaregistrovala v jedné české pohádce - Dařbuján a Pandrhola. Skvělé zjištění že vlastně nemám smrtelnou rýmičku ale moribundus mě uklidnilo. Vzala jsem si paralen, čaj a šla se vám s tím svěřit. Takže všem zdravým radím dejte si pořádnou dávku vitamínů a nám nemocným radím: pusťte si Dařbujána a Pandrholu, zjistíme co je  Moribundus a ještě nám při tom bude krásně na duši. 

Poslední dobou na mě všude na internetu vyskakují upoutávky na 50 odstínů šedé a další "odstínové" tituly. Nejsem prudérní, to určitě ne. Ale přiznávám, že tenhle druh četby mě moc nebere. Ráda si přečtu cokoliv, červenou knihovnou počínaje a detektivkami konče. Erotické romány tohoto typu mě ale minuly. Jasně z recenzí a ze zvědavosti vím, o čem  tak zhruba knihy jsou. Ale to mě stačí. Neříkejte mi, že ženy sní o úchylném masochistickém chlapovi. Moje sexuální fantazie se netýkají žádného poutání a znásilňování byť hraného, ale jsou jemné a něžné. O intimnostech se nijak nebráním hovořit- ale se svým přítelem, s důvernou kamarádkou když mám "holčičí" problém nebo s gynekologem. Určitě nepotřebuju aby mě vzrušoval někdo knihou. Nedávno jsem vyslechla u zastávky autobusu (ostatně těch příběhů ze zastávky bude asi víc, tam vám lidi proberou nahlas věci, to byste se divili-domnívají se totiž zřejmě, že venčící člověk nějak ztratil sluch,nebo co ...)-Jedna mladší žena sdělovala druhé, jak po čtení knihy v autobusu měla chuť skočit na prvního chlapa co šel kolem.. Brr..To bych tedy nechtěla. Pro mě musí mít kniha nějaký přínos. Na erotiku mám doma svého přítele. A tak doufám, že tahle "odstínová" mánie skončí, ženy začnou číst normální knihy a já nebudu muset na internetu neustále zavírat reklamy na 50 odstínů čehokoliv...  

Některé dny začnou divně. Jsou to takové ty dny, kdy si říkáte v podvečer :Kdyby dnešek nebyl, vůbec nic by se nestalo... A k tomu všemu když tak začne pondělí, mám pocit, že tenhle celý týden bude nic moc.. To se tak ráno vzbudím, mám pocit že mi je asi 108 let, bolí mě všechno, tam kde mě nebolí, tam mě alespoň píchá nebo něco svědí, nemůžu se probrat a nic se mi nechce.. Tak si říkám: A je to tady. Můj "oblíbený" den na nic je tady. jenže pak stačí maličkost a je to pryč. Třeba mě dnes  ráno překvapil přítel- vstal dřív a donesl k snídani čerstvé rohlíky. A nebručel. Můj přítel je totiž tak trochu bručoun, zřejmě se při reinkarnaci zapomněl převtělit a zůstalo v něm kus medvěda. Taky odpoledne se vyvedlo. Sice foukal vítr, který moc nemusím, ale svítilo sluníčko. Sluníčko mi po zimě moc chybí a tak jsem stála na balkoně a nasávala do sebe tu jarní energii a úplně jsem zapomněla, že ráno jsem měla nějaký divný pocit. A tak by to mělo být. nenechme se otrávit špatným bolavým začátkem dne. Sbírejme do sebe to hezké kolem, vyhřívejme se na sluníčku-byť je ještě zimní a "zubaté", každý špatný den se dá otočit do dne alespoň přijatelného. Takže všem kolem přeju sluníčkový týden a bezva den :-).

Celé odpoledne přemýšlím o tématu omluv a nad tím, komu bych se měla omluvit A zjistila jsem, že je toho fakt spousta, až mě to zarazilo. Pokud bych se měla zamyslet nad tím, proč a komu se omluvit, je to spousta malých i větších hříšků. Své nejlepší kamarádce bych se měla omluvit za to, že na ní nemám tolik času, kolik bych chtěla, svým dětem bych se měla omluvit za to, že na ně někdy ječím bez příčiny a občas jsou hromosvodem špatných nálad, svému příteli bych se měla omluvit za občasné „bolení hlavy“, rodičům za to, že jim nevolám tak často, jak by si zasloužili a občas se nechám i v telefonu zapřít... prostě spousta malých i větších omluv, které za den nevyslovíme a asi bychom měli. Omluvy jdou občas těžce vyslovit a tak radši hledáme spoustu výmluv, jen abychom nemuseli přiznat, že jsme bez chyby. Ale i to, že jsme se nad tím dnes zamysleli, je velký krok dopředu... budu se snažit být milejší ke všem okolo.

Každý máme svého kostlivce ve skříni. Já 25 let starého... Rozešla jsem se tehdy se svým přítelem způsobem, který nebyl zrovna fajn a ve vhodnou dobu... dodnes se za to stydím a tak mu alespoň myšlenkou posílám jedno velké promiň... Asi se mi neuleví, ale mám hned trochu lepší pocit.

A tak si dám jedno ponovoroční předsevzetí: alespoň občas se zastavit, popřemýšlet jako dneska a pokud to jen trochu jde, tak se omluvím... A vlastně začnu hned. Jako takovou „malou“ omluvu upeču teď dětem koláč. Až na ně příště budu ječet, snad to opět pochopí a odpustí :-)).