Tak na mne při uklízení vánočních dekorací úplnou náhodou vypadly tyhle staré průkazové fotky. Na jedné je mi 18, na druhé asi 22

let. Ani vám nebudu říkat, jak už je to dlouho. Vždycky na mne z těch fotek dýchne trocha nostalgie, jestli ta dlouhovlasá malá holka jsem vůbec já. Ale asi ano, něco z ní v sobě mám pořád. Mrzí mne, že jsem někam založila, nebo ztratila fotku z maturitního tabla. Na tu bych se podívala ráda. Máte nějakou starou -třeba klidně taky černobílou fotku z mládí? Pochlubte se, na facebooku Život v pohodě, ať spolu trochu zavzpomínáme.

Dnes je světový Den manželství. Tak nějak tradiční manželství jsou odsunována do pozadí. Spousta lidí žije - jak se říká - "Na psí knížku" - ve společné domácnosti bez svatby. Je to docela škoda. Svatba a žít spolu je povýšení citů na nejvyšší úroveň. Dáte tak protějšku najevo, že s ním chcete být. Docela mne pak mrzí experimenty typu Svatba na první pohled. Tak nějak je to vyjádření -No a co, když to nevyjde, tak to prostě zrušíme. To je v poslední době naprosto normální - prostě se to zruší. Nic se neřeší, nerovná. Pamatuji se, že když jsem byla malá, neznala jsem ve městě nikoho, kdo by byl rozvedený. Prostě se to nenosilo. Já sama tedy rozvedená jsem. Důvod ale nebyl ten, že by mne manžel přestal bavit, nebo tak něco, ale hrací automaty. Můj bývalý manžel vtáhl svým hraním mne i naše děti do šílené propasti dluhů, hraní, slibů a lží. Tam už pak byl rozvod existenční otázkou. A co vy? Jste vdané, nebo jste ženatí? A poprvé, nebo opakovaně? Je pro vás svatba důležitá, nebo ji berete jen jako "kus papíru"? Pochlubíte se svatební fotkou? Jsem celkem zvědavá...

diskuze na facebooku zde: svatební diskuze

Tak nějak v poslední době je internet plný informací o úmrtí známých osobností. Úplně mi tak uniklo, že včera zemřel PAN spisovatel Stanislav Rudolf. Mám a měla jsem jeho knihy vždycky ráda. nejen proto, že je z Brandýsa nad Labem, kde teď žiju. Milovala jsem ty knížky už jako malá holka. Protože ve zprávách jsem zahlédla jen malé upozornění, myslím si, že je to škoda. Tenhle pán spoustu z nás potěšil a pobavil krásnými příběhy. Proto mu tam nahoru posílám velké díky a zapálím svíčku. Přečetla jsem asi všechny knížky, co napsal. Nejznámější jsou Operace mé dcery, Metráček, nebo Kopretiny pro zámeckou paní. Ty jsem měla vždycky ráda, a pak knihu V každém okně Julie, a To jsme prosím nebrali. Každá z jeho knih byla psaná poutavě a tak čtivě, jako bych ten příběh sama prožila, nebo byla jeho účastníkem. Pan Rudolf měl originální, báječný vypravěčský talent. Žije dál ve svých knihách. Četli jste jeho knížky? Kterou máte nejraději?

Původně jsem to sem nechtěla psát. Ale ono mi to nedá. Včera se do mne jeden zážitek zapíchl jako tříska a pořád o tom přemýšlím. Šli jsme s manželem kupovat dárek k vánocům. S předstihem, abychom nebyli ve stresu a taky tak trochu když by bylo zas všechno zavřené, abychom měli nakoupeno. Chtěli jsme šperk, ten je lépe vidět na živo. Teda to jsem si myslela. Příště budu nakupovat on line a budu v klidu. Přišli jsme do klenot - nádherná, velká, krásně osvícená prodejna. První dojem úžasný. Prodavačka okamžitě zareagovala s dotazem na přání. Aby ne-byli jsme tam jediní. Manžel vznesl přání na náušnice. Moc výběr ve žlutém zlatě teda nebyl. Alespoň ne v mém vkusu. A pak to přišlo. prodavačka nás zkoukla a zahlásila. No, v té levnější kategorii kterou asi chcete moc výběr není. Pokud přejdu to, že ani v té vyšší kategorii není moc na výběr, tak musím říct, že se do mne ta věta úplně zapíchla. Jak jako v levnější? Podle čeho to vyhodnotila? Ani já,ani manžel nechodíme rozhodně v oblečení z vietnamské tržnice. Ano, máme rádi sportovní módu,ale kvalitní. Teda to jako abych dostala na výběr z lepších šperků musím na sobě mít Armaniho, nebo Pradu? Já hodně reaguji na tón hlasu a obsah sdělení, a tohle se mne fakt dotklo. Nicméně jsem to přešla, nechtěla jsem tam dělat rozruch. Z náušnic jsem nevybrala, přešli jsme k prstýnkům. A ono se to opakovalo. Zase nám začala ukazovat ty levnější. To jsem nevydržela a trochu se ohradila,ale radost z nákupu už byla ten tam. Nakonec jsem váhala mezi 2 prstýnky. manžel koupil oba. Byli jsme odkázáni na výběr dárkových krabiček - to jsem nechtěla, protože už jich pár doma mám. Řekla jsem že mi stačí obyčejná plastová. A co myslíte? Paní prodavačka nám dala oba prstýnky do jedné. Ještě se zeptala, jestli nám to nevadí. manžel viděl, že začínám být nastartovaná, tak řekl že ne a zmizeli jsme. Lidi už se vám to někdy stalo? Že vás prodavač vyhodnotil jako - slušně řečeno - nemajetného a tak s vámi jednal? Podle mne by měl být profesionál - i kdybych přišla v tričku Hello Kity a mašlí ve vlasech, mělo by mu to být jedno. Fakt o tom od včerejška přemýšlím.

Lidi, taky vám pračka žere ponožky? Já jsem se tomu vždycky smála, ale pak jsem jednou udělala pokus, a ponožky, které byly po jedné jsem začala dávat do igelitky. Všechny 4 děti byly poučeny, že si musí ponožky hlídat. Přesto se za rok nasbírala - a to nekecám - skoro plná igelitka ponožek, ke kterým jsem nikdy nenašla tu druhou. Ani pod postelemi, i matrace jsem zvedala. Fakt nikde. Nevím, jak to ty moje děti dokázaly. Takže variantě se žraním ponožek věřím. Je to kromě ufo jediné možné reálné vysvětlení. A protože tii moji 4 drobečkové produkovali neskutečné množství špinavých ponožek, často jsem je párovala celý večer. Jak je to s Ponožkožrouty u vás?

V těchto dnech slaví 75. narozeniny paní Hana Zagorová. Její písničky znám, a mám je ráda. Když jsem byla malá, hráli je v rádiu hodně často, takže jsme si je pozpěvovali všichni. Nevím, kterou vybrat, abych řekla, která je nejlepší. Z nejstarších mám strašně ráda Asi Asi, Studánko stříbrná, Rýmy a Kdyby se vrátil čas. No a těch dalších krásných je taky spousta - Maluj zase obrázky, Proč nejsi větší, Nešlap nelámej a spousta dalších. Miluji písničky z období s Petrem Rezkem. Skvěle jim to spolu sedělo. A když zpívala s Drupim, bylo to jedinečné. Z Drupiho se tehdy podlamovala kolena spoustě holek. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Těch písniček, co se mi líbí je prostě spousta. Je to báječná zpěvačka, která umí stárnout s grácií. A co vy? Máte paní Hanku rádi? Tak "Nedělejte Zagorku" a napište, která písnička se vám líbí

diskuze na facebooku zde: paní Hana Zagorová

První školní den. Nějak ty prázdniny utekly..Jako malá jsem úplně nesnášela otázky typu: "Už se těšíš do školy?" - odpověď zněla buď ano, nebo nevím. Ale copak jsem mohla upřímně říct: "ne, škola mě nebaví, je to vopruz, učitelky mě štvou a miluju jen tělocvik a přestávky?" Další super otázka byla: A nezlobí tě paní učitelka?. Co na tohle může dítě odpovědět.. Jasně že mě štvala - hlavně proto, že v socialismu byly učitelky většinou přísné a dbaly na přísnou kázeň. Teda kromě paní učitelky v první třídě. Ta byla báječná. Milá, laskavá a trpělivá. věčně s úsměvem na tváři, když si tak vzpomínám, nikdy nezvýšila na nikoho hlas. Jmenovala se Olga Brabencová -nikdy její jméno nezapomenu - měla přirozenou autoritu a my děti jsme ji milovaly. Protože učila hlavně prvňáčky (byla prostě skvělá), dostali jsme do druhé třídy učitelku Líbu Němcovou. Ani na tu nikdy nezapomenu, protože ta zas naopak řvala tak, že se mi dělalo špatně od žaludku, když jsem měla jít do školy, nebo když na mě začala mluvit. některé chvíle prostě nezapomenete. A co vy? pamatujete si, jak se jmenovala vaše paní učitelka z první třídy? Nebo vzpomínáte na nějaké jiné učitele?

Jsou dny, kdy mám všeho plné zuby. Takové ty dny, kdy ráno vstanu a mám pocit, že jsem unavená, jako bych nespala. Protože nechci na okolí vrčet a bručet, většinou si musím někde dobít baterky. Na dobíjení baterek je pro mne nejlepší les. Jakmile vejdu mezi stromy, mám pocit, jako by mě objaly větve a jemným pohlazením ze mě sejmuly starosti. Nadechnu se a najednou je všechno zase krásné. Do lesa se chodím kochat. Miluju stromy, lesní trávu a palouky, miluju jak krásně to v lese voní. Ač nemám ráda brouky, v lese se mi líbí i takoví ti velcí černí lesklí brouci (říkám jim Májka, ale nevím, jestli to je opravdu Májka), dokonce i mraveniště vydržím pozorovat dlouho. Les je prostě super. Pokud rostou houby, je to ještě lepší. I když já houby neumím hledat, z legrace vždycky říkám, že na mne by musela houba zakukat, abych ji viděla. Dneska jsem hned po vkročení do lesa objevovala samé pýchavky. Bylo to jako kdyby les někdo zaklel do pýchavkového království. Celý les byl porytý od divočáků, takže jsem klopýtala zrytou půdou, všude ostružiní -omotalo mi nohy tak, že jsem si říkala, že mě ten les snad dneska nechce. A pak jsem to uviděla. Srdce lesa. Les mi dal najevo, že jsem v něm vítána,. a že moji lásku k němu vnímá. Tohle srdce lesa jsem si musela vzít domů - vždycky když mi bude ouvej mi připomene, že je na světě místo, kde je prostě krásně. Můj les.